Jen cukrové kuličky?

Moje dnešní ráno je – jako už posledních pár dní – ve znamení neskutečné (jarní?) únavy. Mám to tak v posledních letech vždy: přijde březen a moje energie sjede do kalhot :).

Zapínám autopilota, jdu zatopit v kamnech, stavím vodu na oblíbený ranní zelený čaj. Má kávu alternující ranní droga barví vodu v konvici a v mé ještě neprobuzené mysli rezonuje stále dokola jediná věta: 

JEN CUKROVÉ KULIČKY?

Usedám k domácí škole se svou dcerkou. Ať spolu procvičujeme matematiku či angličtinu, polovinu mé koncentrace dnes opět pohltila homeopatie. Respektive její nosné médium: cukrové kuličky. Výzva pro další téma blogu je tak neodbytná, že nakonec odkládám plán na jarní práci na zahradě a usedám k počítači. 

JEN CUKROVÉ KULIČKY…

To je asi ta nejčastější věta, kterou slyšíme z úst skeptiků, zavrhujících homeopatii jako léčebnou metodu. A já s nimi souhlasím. „Jen“ cukrové kuličky léčivou sílu asi nemají. Tedy – pokud zrovna nemáte hypoglykemii (nízkou hladinu krevního cukru), hlady se vám netmí před očima a čelo se nerosí potem. V takovém případě budou cukrové kuličky tím neúčinnějším a nejrychleji působícím lékem.

V případě homeopatie je však účel cukrových kuliček jiný. Jsou používány jako nosiče léčivého média, tedy léčivé látky. Ta je připravena z takzvané „mateční tinktury“, tedy nejčastěji alkoholicko-vodného výluhu substance z říše rostlinné, živočišné či minerální.

Vlastní léčivou substancí jsou tedy různé rostliny (např.: Pulsatilla – koniklec, Calendula – měsíček, Lilium – lilie, Hypericum – třezalka, Croton, Arnica), živočichové či jejich výměšky (např.: Lac caninum – psí mléko, Lachesis – jed hada křovináře, Apis – jed včely, Crotalus – jed chřestýše) nebo minerály či chemické sloučeniny (např: Phosphorus – fosfor, Silicea – křemík, Kali carbonicum – uhličitan draselný, Natrum muriaticum – chlorid sodný, Calcarea sulfurica – siřičitan vápenatý). Samostatnou skupinu pak tvoří preparáty připravené z nemocných tkání (nosody a sarkody).

Mateční tinktura – výluh – se následně ředí a současně protřepává podle předem daného schématu. Tento postup se nazývá potencování. Obojí – jak ředění, tak protřepávání – takzvaně dynamizuje tento připravovaný lék. 

Dynamizací se zvyšuje intenzita elektromagnetického pole léčivé látky. Zjednodušeně řečeno, energie obsažená v substanci se „osvobodí“, aby byla lépe dostupná pro vzájemné působení s dynamickým plánem organismu (George Vithoulkas: Homeopatická věda).

Dodnes není jasné, jak k tomuto poznatku Samuel Hahnemann (zakladatel homeopatie) před dvěma sty léty došel. Zda ho k tomu vedlo jeho chemické zázemí nebo zda to byla „čistě Božská“ inspirace. Ať tak či tak, zjistil dost neuvěřitelnou věc: čím více se substancí třese a čím více se ředí, tím větší je její léčivý účinek!

A to i přesto (nebo možná právě proto), že se opakujícím ředěním dostaneme v jeden moment k roztoku, ve kterém již zákonitě nemůže být přítomna ani jediná molekula oné původní substance!

Této hranici se říká Avogadrovo číslo (konstanta) a odpovídá zhruba potenci 12 C (24X). Člověk by se mohl domnívat, že dalším potencováním bude lék tím pádem neúčinný. Ve skutečnosti je to právě naopak: potence sahající daleko za tuto hranici mají čím dál tím větší sílu!

Jak to víme?

Právě z klinických pozorování, jejichž základ byl položen již před dvěma sty léty. Sám Hahnemann a následně jeho žáci podávali sobě a účastníkům experimentu takové potencované preparáty a sledovali, co se s nimi bude dít. Vzniklé „symptomy“ na rovině fyzické, emoční i mentální pro každý preparát pečlivě zapisovali. 

Následně pak pacientům, kteří ve své nemoci měli stejné nebo podobné symptomy, podali takový preparát. A světe div se – on je vyléčil! Tak byl objeven ten úplně základní zákon, na kterém je postavena celá homeopatie: 

SIMILIA SIMILIBUS CURENTUR, neboli PODOBNÉ SE LÉČÍ PODOBNÝM

 Dnes na světě existuje řada homeopatických klinik, kde je tato metoda úspěšně praktikována. Ve Švýcarsku byla dokonce homeopatie lidovým referendem v roce 2017 přijata mezi výkony plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění.

Jedním ze světově nejuznávanějších homeopatů současnosti je profesor George Vithoulkas. Tento člověk zasvětil půl století svého života klinické homeopatii (a v příštím roce oslaví rovných 90 let, v plném zdraví a síle). Právě on ve velké rozsahu „oprášil“ všechny původní vědomosti z dob S. Hahnemanna a jeho následovníků. A doplnil je o řadu dalších drahocenných pozorování. Jeho praxe čítá neuvěřitelné  množství úspěšně léčených pacientů.

A co odpůrci homeopatie?

Je jich opravdu mnoho. A to nejen v řadách lékařů, ale i nás, obyčejných občanů.

Patří k nim v podstatě všichni ti, kteří své pochopení okolního světa potřebují zakládat právě (a jen) na materialismu. V moderní, materialisticky založené fyzice ani chemii pro jev zvaný homeopatie nelze s nejvyšší pravděpodobností nalézt vysvětlení. 

Píši záměrně „s nejvyšší pravděpodobností“ proto, že věřím, že jejich další vývoj přinese možnost nahlédnout „za“ tuto základní potřebu vědy stavět vše pouze a čistě na hmotných důkazech. Jistou alternativu k takovému vědeckému pohledu na svět dnes nabízí například kvantová fyzika.

Jak říká můj oblíbený profesor jaderné a kvantové fyziky Jan Rak: „Žijeme to, čemu věříme“. 

A čemu ve svém životě věříte vy?

P.S.

Skutečnosti citované v tomto blogu mají informativní a vzdělávací charakter. V žádném případě nepropagují a neschvalují samozvané a laické užívání homeopatik, vysazování konvenčních léků, ani nenahrazují potřebnou konzultaci odborného lékaře či pediatra v případě zdravotních potíží.