Já a můj vztah k lékařství

Doba, ve které dnes žijeme, mne neustále dokola vrací k myšlence, kterou se zabývám už přinejmenším čtvrt století:

Neseme zodpovědnost za své zdraví skutečně ve svých rukou? 

A léčíme se tím správným způsobem?

Ale začněme pěkně od začátku…

Píše se rok 1991.

Jsem v maturitním ročníku. A přemýšlím, kam půjdu dál.

…

Jsou lidé, kteří mají odmalinka jasno v tom, co chtějí dělat. Jako třeba můj táta.

Ve svých sedmi letech prodělal revmatickou horečku. Bylo to těsně po válce, antibiotika sotva spatřila světlo světa. V roce 1945 dostal za objev Penicilinu Alexandr Flemming Nobelovu cenu a jeho výroba se teprve pomalu začínala spouštět po celém světě. 

U nás v té době antibiotika nebyla a děti po prodělaných vážných infekčních nemocech bývaly následně doléčovány v sanatoriích. Můj táta strávil v jednom takovém půl roku. A právě tam se zamiloval do lékařské profese a své rozhodnutí stát se lékařem skálopevně následoval.

…

Já v tom tak jasno nemám.

Baví mne cizí jazyky, toužím cestovat. Tak prima, první možnost je na světě. 

A druhá? Poté, co jsem strávila dětství v rodině lékaře, oddaného medicíně tělem i duší, si upřímně nedovedu představit, že bych dokázala dělat něco jiného.

Léčit lidi … tenhle vysoký morální cíl nakonec vítězí (popravdě – trochu podbarvený podtextem daleko nižším, a to úvahou mého táty nad tím, že znát jazyky je málo, že to by měl umět každý „ke svému oboru“). A já volím lékařskou fakultu.

Studium medicíny asi nejlépe charakterizuje známá hláška z „Básníků“: základem je mít pevné nervy a ocelový zadek.

A tak sedím a polykám tisíce stran vědomostí o lidském těle, rozpitvaném do nejmenšího kousíčku. Učím se každý úpon svalu, každé trošku důležité místečko na kosti, česky i latinsky. Učím se biochemické procesy v buňkách těla. Učím se, jak vypadají tkáně zdravé a změněné nemocí pod mikroskopem. Učím se telefonní seznam léků, kterými se jednotlivé nemoci léčí…

Učím se na tisíc procent, protože mám strach, že když to všechno nebudu umět, tak nebudu dobrou lékařkou a nebudu umět správně léčit.

Ve vyšších ročnících přichází praxe: stážujeme na klinice interní, chirurgické i klinikách specializovaných oborů. Součástí stáže je i „odebírání anamnézy“. A tak se setkávám s prvními pacienty. Ptám se, kde je co bolí, jak se jim to stalo, jaké léky berou, jaké nemoci prodělali v minulosti…

Kontakt s pacienty mne hluboce naplňuje. Začínám si uvědomovat, že jsem si svou profesi vybrala správně. A tak napřeně pokračuji ve svých studiích až do konce. Jednoho dne pak stojím s ještě teplým červeným diplomem v ruce a vstupuji na dráhu skutečné lékařky …

Pozor, střih! Tohle není CELÁ pravda!

No dobře, přiznávám. 

Kápnu Božskou: mám ještě druhou část sebe samé. 

Takového skeptického rýpálka – všechnopitválka.

Studuje medicínu se mnou. 

Někdy je vtipný. Kouká mi přes rameno při pitvách a říká: „fujtajbl, ten formaldehyd děsně smrdí… Jak dlouho v tom ten chlapík byl asi naloženej?“ 

Jindy kontruje: k čemu všechny ty analýzy na atomární součásti? Ty tisíce podrobností, co se učíš? Myslíš, že tohle je zárukou, že z tebe bude dobrá lékařka? 

Mé stáže na klinikách komentuje dost tvrdě: „proč ses toho pacienta při rozhovoru nezeptala, co ho trápí na duši? A jaké má vztahy se svými blízkými? A co jí? A jestli sportuje a chodí pravidelně ven? A co si o své nemoci myslí on sám????“

Ale tohle nás ve škole neučili…

Rýpálek pokračuje: „učili-neučili, to mne nezajímá. TY chceš být dobrou lékařkou!

Chceš lidi léčit doopravdy? Tak pátrej PO PŘÍČINĚ nemocí!“

Končím studia tak trochu dost rozpolcená. Medicína mne naučila mnoho. Mám hlavu plnou přihrádek, naplněných vědomostmi. Znám lidské tělo do nejmenšího detailu. Znám mechanismy toho, jak se nemoc v těle rozvíjí a postupuje. Jak vypadá postižená tkáň na rentgenu, na ultrazvuku, pod mikroskopem. Jak a čím se dá nejlépe vyšetřit… a jakými léky léčit.

Ale znám skutečnou příčinu a podstatu vzniku lidských nemocí?

Některých přece jen ano. Třeba takových, co medicína může prokázat „exaktně“, třeba těch dědičně přenášených. 

„No jo,“ dí rýpálek: „ tak proč třeba jeden ze sourozenců po otci nemoc dostane a druhý ne?“

Začínám cítit silný neklid … a rýpálek nevybíravě zesiluje tlak!

„Přemýšlela jsi někdy o tom, na jakém principu se dnes léčí nemoci?“

No ano, přece léky! Zjistíme, o jakou nemoc se jedná a dáme na ni lék!

„Och“, nespokojeně bručí rýpálek. „A už tě někdy napadlo, že ten lék nemá vůbec nic společného s příčinou nemoci? Že vlastně jenom potlačuje její projevy?“

Aha… No ale to by přece mohlo stačit, ne? Pacientovi se uleví a může zase fungovat!

„Prima“, nedá se on odbýt. „A jakou máš záruku, že se nemoc nevrátí? Nebo že se nevyvalí někde jinde, v jiném orgánu, v něčem, co třeba může být pro pacienta daleko horší?“

Jakou záruku? Záruku přece dneska nemá nikdo v ničem…

„A co psychiatričtí pacienti? Líbí se ti výsledky jejich léčby?“

Dostal mne. Přesně věděl, kam udeřit! Dodnes se nedokáži zbavit smutného pocitu při vzpomínce na stáž na psychiatrickém oddělení….

Jsem v koutě. Vzdávám se.

Ta nejzoufalejší část mého JÁ má chuť všechno zahodit a utéct. Jaká marnost! 

Ta moudřejší část mne samé neochvějně stojí v bojovém poli, podpírána rýpálkem samotným. „Haha, bábovko! To sem si moh’ myslet! Takhle snadno bys vylila dítě i s vaničkou?“

Má pravdu. Ale co s tím?

„Tak pojď, vezmi do hrsti všechny své lékařské vědomosti, a začni se ptát a hledat!“

Ufff, ještě že jej mám. Je to rýpálek, ale dá se o něj báječně opřít v krizi.

Hledám. A nacházím… 

Tak třeba pojem psychosomatika.

Pochází z dob starého Řecka a popisuje vazbu mezi duší (psyché) a tělem (soma). Odborníci, kteří se jí zabývají tvrdí, že se naši psychiku tělo snaží chránit tím, že na problémy upozorňuje fyzickými příznaky. Některé zdroje dokonce tvrdí, že až 90% nemocí je psychosomatického původu!

Objevuji úžasné knihy, například „Nemoc jako cesta“, „Nemoc jako řeč duše“ a „Nemoc jako symbol“ lékaře Ruedigera Dahlkeho, „Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč“ Michela Odoula. A nekonečnou řadu dalších.

Objevuji Funkční medicínu, Tradiční čínskou medicínu a řadu dalších, častěji východních léčebných přístupů.

A nakonec objevuji homeopatii. Té mé srdce propadlo. 

A obávám se, že už navždy…

Proč? Zeptejte se rýpálka. Ve skutečnosti je to JEHO srdcovka. 

Homeopatie je totiž jeden z léčebných přístupů, který se skutečně ptá „kdy a proč“ daná nemoc vznikla. Co se dělo s psychikou člověka předtím, než nemoc vypukla. A pokud známe příčinu a konkrétní projevy nemoci na těle, můžeme hledat tomu odpovídající homeopatický lék. 

Takový lék pak působí nikoliv potlačujícím, nýbrž podpůrným způsobem. Obnoví vitální sílu lidského těla, která nastolí zpět ztracenou rovnováhu. Tedy stav zdraví na psychické, emoční i fyzické úrovni (ale o tom zase jinde).

Rýpálek vrní blahem. A já taky. 

Jak krásné je žít na této planetě a pomáhat lidem. 

Způsobem, který je SKUTEČNĚ léčí…

P.S.

Skutečnosti citované v tomto blogu mají informativní a vzdělávací charakter. V žádné případě nepropagují a neschvalují samozvané a laické užívání homeopatik, vysazování konvenčních léků, ani nenahrazují potřebnou konzultaci klasického lékaře či pediatra v případě zdravotních potíží.